Dům číslo 6. Část duše se nikdy nestěhuje!

Už mě tohle téma jednou napadlo. I když to možná není správně řečeno, protože mě napadá vlastně hodně často. Lépe by bylo říct, že jednou jsem už o něm psala. Ale pokaždé, když jedu kolem tohoto domu na Smetanově nábřeží v Praze, na to myslím. Rodný dům.

10765MmJ.jpg

 

Dnes je tam Galerie Hollar, ale vždycky tam nebyla.

 

Býval to obyčejný pavlačový dům vedle parku s velkým sousoším.

 

Kousek přes řeku, nejraději po přejití Karlova mostu je Kampa, Čerovka a veliké kolo, kde na noc usedají čerti, aby si tady udělali plenárku.

 

10766N2I.jpg

 

Vidím malou holku, která se tady užaslýma očima dívá na veliké otáčející se tmavé lopatky mlýnského kola a v její malé hlavě se rodí představy pekelníků, kteří zde usednou po tom, co jí doma v postýlce dědeček dovypráví jeden z příběhů, zazpívá vodníka z Rusalky a ona usne.

 

Včera jsem se kolem domu číslo 6 vracela v noci z přednášky a vzpomněla jsem si na to znova.

 

10763ODM.jpg

 

Vidím točité veliké schody a třetí patro bez výtahu.

 

Bílé dveře se zlatou, nablýskanou klikou. Pak prosklenou verandu. Cítím vůni cibule z košíčku na okně.

 

Muškáty.

 

Pavlač, staří sousedé.

 

Zelené zábradlí a přes něj dečky a ložní.

 

10767OWJ.jpg

 

A tahle malá, hubená holka na tříkolce, která pádí po pavlači a volá na sousedku „teto, už jsou mi čtyři!!“

 

Bála se tmy a velkých očí.

 

Než usnula, vždycky viděla, jak padá do studny, ale nikdy nedopadla a to jí moc vadilo. Tolik se chtěla podívat na dno, ale pokaždé dřív usnula.

 

Vidím babičku s dědečkem, kteří bydleli s námi.

 

Ano, tu babičku, o které tak často mluvím a toho dědečka, co barvitě vyprávěl, jak jezdil lovit tygry.

 

Strhující příběhy o slonovi, který zachránil jednoho pána,  o lidožravém tygrovi, o hadovi, kterého lovec nezabil, a který pak z vděčnosti zachránil jeho malou dcerušku ... všechny ty příběhy si pamatuji.

 

Byly o statečnosti o hrdinství a čestnosti lidí i zvířat odkázaných jeden na druhého. 

Dneska vím, proč mi tyhle věci vyprávěl, přestože nikdy v životě v Africe nebyl.

 

Všechny příběhy měly jednoho jmenovatele, gro, dalo by se říci.

 

Spravedlnost, čest a osobní statečnost.

On mě tím učil. To jsem nevěděla.

 

A nevěděla jsem to ještě ani ve svých dvanácti, když mi do památníku napsal takovým hezkým zakrouceným písmem :

 

„Kdo není schopen oběti, ten není lásky hoden“.

 

On tak žil.

Vždycky.

I za Komunistů.

 

Byl to tenhle dům, kam si moje maminka odnesla svoje první miminko z nemocnice U Apolionáře, dva dny po tom, co Rusové napadli naši zem.

 

A byl to můj dědeček, který ten stejný den spěchal večer domů, aby svoji vnučku viděl.

A byl to zase on, kdo pod schody objevil ruského vojáka, který si tu klidně kadil.

 

Měl samopal někde na zádech a kalhoty u kolen.

 

10764ODZ.jpg

 

Kdyby byl dědeček v Africe, jistě by tam uspěl, protože divé zvěře se rozhodně nebál.

 

Zpohlavkoval Rusa a s kalhotami na půl žerdi ho vyhodil na ulici, se slovy: „uchadi, nebo tě zfackuju, žes to neviděl, smrade ruskej“.

 

Pro mojí maminku, byl jistě po tomhle hrdina.

Já o tom nevěděla.

 

Pro mě se stal hrdinou v jeho příbězích, v lásce a pozornosti, kterou mi věnoval, v nošení na ramenou „na koni“ a písničkách před spaním.

 

Stále si je pamatuji.

 

„Po zasmušilé pustině jel starý honec krav“

„Ole o cangasero“

„Až budeš veliká, pak poznáš svět“

„Stokrát bys byla člověkem, ve jhu jsi spjata odvěkem….

 

Měl hlas jako Haken.

 

Vidím starou prádelnu, kde se vyvářelo prádlo.

 

Pod tím hrncem se topilo.

 

Vařící prádlo se přendávalo takovou dřevěnou velikánskou placatou věcí.

Kouřilo se z něho.

A nádherně to vonělo.

 

Umím si tenhle vjem připomenout každý večer a stále mi dělá dobře.

 

To je důvod, proč si do vany točím napřed horkou vodu a pak studenou. Protože když tam přijdu, voní to tam stejně, jako v té prádelně.

Miluju to.

 

A miluju ten dům.

 

Ta okna do Divadelní ulice, park, který je tu pořád.

 

Jen to sousoší mi dřív připadalo obrovské, mnohem větší nežli teď a při tom je to to samé.

Ani zábradlí se nezměnilo.

 

Vlastně se tady hodně věcí nezměnilo.

 

Jednou jsem tu byla.

 

Přemluvila jsem tu paní ve vrátnici, protože se tam nahoru tehdy nesmělo.

 

„Já se tu narodila“, povídám jí. „Víte, je to můj rodný dům, tady jsem vyrůstala, ráda bych viděla ty dveře, tu pavlač“…šla tam se mnou.

 

Nevím, jestli to máte taky, ale ta vůně, to se nezmění.

 

Určitá místa mají určitou vůni.

A ta evokuje obrázky.

 

A tohle to je vůně mého dětství, které bylo strašně krásné. Jako malá jsem vyrůstala v lásce, obklopená pozorností a přívětivým zacházením všech kolem sebe.

 

Jo táák, že mě babička vodila po Národní třídě na vodítku?

 

Ale ne, vůbec mě to nevadilo.

 

Byla to praktická žena a já neposedná malá holka. Alespoň mě nemohlo nic přejet. Dítě se někam zadívá, pak se akčně rozhodne, že přeběhne a…. jenže v mém případě by to vyřešila délka vodítka na mém zápěstí.

 

V tomhle domě, jsem si při prohlídce s paní vrátnou vzpomněla, že jsem měla tátu.

 

Ne strejdu, jak mi pak řekli, když se mamka podruhé vdala a nový tatínek mě adoptoval.

 

10768MjY.jpg

 

Ale tátu, který mě vozil tramvají a říkal mi Michalinko.

 

Ne, to nebyl strejda, teď to vím!

 

Ty maličké kousíčky v mojí hlavě, které mi nedávaly smysl, najednou nabyly zřetelnější obrys.

 

Ten pán s fousama, ty ruce co mě zvedaly, jeho tvář v zrcadle v koupelně…

 

S mamkou jsme si to vysvětlily, když jsem jí to řekla a trvala na odpovědi.

 

Když jsem ho po dvaceti letech viděla prvně, bylo mi to už úplně jasné.

Nedokážete si představit, jak strašně jsem mu podobná!

 

Doufám, že dům číslo 6 nikdy nezbourají. Nebo ne, dokud budu živá.

 

To by mi zbourali moji soukromou historii.

A to bych nesla velmi nelibě, až fatálně.

 

Tady totiž bydlí část mojí duše a je to její hodně podstatná část.

 

10769ZjA.jpg

 

Ta nejkrásnější, základní, prvotní…ta čistá.

 

Michaela Kudláčková


vizitka Kudláčková


 


Hodnocení článku

Hodnotilo 29 čtenářů průměrem 4.86 bodů z pěti


Čtěte také:

Čokokuličky s pařížskou šlehačkou 
CHLEBA MAZLÍČEK! Vyzkoušeno, trhnete i Odkolka! 
Jahodové pohárky s mátovou čokoládou 
Srdíčka z červené řepy 
Vánoční TIP – Pro piplaly a systematiky 


Diskuze


Pro vkládání příspěvků je potřeba se přihlásit či registrovat.
Avatar
post Zaslal: 26.08.2013 08:37
 

Ok Tak to neznám

Můj rodný dům (doslova, nenarodila jsem se v nemocnici) ještě stojí renovován, když mi byl rok, přestěhovali jsme se do dalšího skororodnéhoSmile, hezké vzpomínky mám jenže, ač byl starý pouhých 35 let, byl zbořen - ustoupil novému objektu ČNB, tudíž navštívit fyzicky ho nelze

 
Avatar
post Zaslal: 26.08.2013 04:05
 

Co k tomu rict? Krasny....

 
post Zaslal: 23.08.2013 21:55

Odpověď na příspěvek #39067
Uživatel: merypea

Byť jsem se článkem vrátila do svého dětství, teď mám na...
 

Na tu pomíjivost jsem zrovma dneska myslela při úplně nevinné příležitosti. 

 

Tom mě vezl do IKEi pro dárek k narozkám. (Už si nebudu u compu ničit záda na nekvalitní židli).

 

Jeli jsme a já na to myslela. Říkala jsem si, že vlastně neustále žijeme téměř souběžně v minulosti, přítomnosti i budoucnosti.

 

Koukala jsem na značky, jak jsme je míjeli a říkala si v duchu když jsme se k jedné blížili - budoucnost, když jsme jí míjeli - přítomnost a jak byla za námi - minulost.

 

Za pět minut mi bylo z toho všelijak. Surprised

 
Avatar
post Zaslal: 23.08.2013 20:46
 

Já si svůj rodný dům pamatuju do každé podrobnosti, dvůr, chlévy, králíkárny, stodoly všechno. Strávila jsem tam 3 roky a potom na víkendy u babičky celé dětství, ale je to tak intenzivní balíček vjemů, obrazů a pocitů, že když se mi zdají krásné sny, odehrávají se tam. Jsem skoro přesvědčena, že tuhle krásnou vzpomínku a emoce si odnesu i do dalších životů. Tak silné to místo pro mě bylo a stále je.

 
Avatar
post Zaslal: 23.08.2013 16:12

Odpověď na příspěvek #39068
Uživatel: átéčko

Já si vzpomněla na i život do svých tří let. Pamatuji si celý byt,...
 

Já jsem na tom úplně přesně takhle...vybavím si úplně všechny byty kde jsem jako dítě bydlela i byty prarodičů, ale úplně stejně jako bych si vybavovala třeba svojí kancelář...jsou to úplně ploché vzpomínky, bez emocí...na dětství mám minimum hezkých vzpoínek, tak možná proto...

Míšo, moc krásně napsané, článek hladí po duši

 
Avatar
#39068
Moc krásné, Míšo!!

átéčko
Zaslat zprávu
Přidat do přátel
post Zaslal: 23.08.2013 15:34
 

Já si vzpomněla na i život do svých tří let. Pamatuji si celý byt, celý dům, který mi připadal tak velký! Dokázala jsem nakreslit každou věc z kuchyně, kde jsem měla postýlku. Ale vzpomínka je bez emocí, bez milých a kladných emocí. Měla jsi krásné dětství.

 
post Zaslal: 23.08.2013 14:36
 

Byť jsem se článkem vrátila do svého dětství, teď mám na mysli svojí dcerku. Stěhujeme se...z domu do paneláku a ona bude opouštět její rodný dům. Myslím na to, jestli mi to někdy řekne, že si na něj pamatuje. Jak krmila kočičku a chodila si hladit koně, jak chodila poctivě zalévat konývkou meruňky, rozbila si poprvé koleno na dvorku...Strašně moc je mi z článku smutno-hezky, nevím jestli to je tou pomíjivostí všehomíra a uvědomění si, že ten život jde a jde a jde....Díky Míšo a všem, že to co máme v sobě, nám nikdy nikdo nevezme (snadWink)

 
post Zaslal: 23.08.2013 10:21

Odpověď na příspěvek #39062
Uživatel: hyenka

Můj rodný dům byl takový ten "lepší" pavlačák v centru...
 

Vidíš, hajzlík. Taková drobnost a co člověku vyloví hlava. 

 

Já vidím veliký klíč místo kliky a zevnitř kovovou zástrčku.

 

Víte, holky co je zajímavé? Že tyhle záblesky, ty obrázky jsou lovíme z pěmti z doby, kdy nám byly třeba tři, čtyři roky...! a člověk někdy neví, co bylo před rokem. 

 

Ale tohle si pamatujeme!

 

Já třeba vidím nejzřetelněji ty schody. Kraj těch schodů, zábradlí a vedle po levé straně bednu. Velikou bednu dřevěnou. Asi s pískem....

 
Avatar
post Zaslal: 23.08.2013 10:12
 

Můj rodný dům byl takový ten "lepší" pavlačák v centru Brna, s chodbama dlouhýma tak, že se tam dalo jezdit na koloběžce, s hajzlíkama na chodbě a u bytů většinou nebyla předsíň, takže se šlo rovnou do kuchyně, ve které nebylo okno- pokud někdo něco připálil, byla toho plná chodba. Naproti byla bývalá klášterní zahrada a za ní park, takže z okna jsme koukali do korun stromů, v okolí byly 3 hezké parky. Dnes bych tam bydlet nechtěla, kvůli zaparkovaným autům se nedá ani projít a spostu stromů vykáceli kvůli parkovacím plochám. A ten hajzlík na chodbě už bych asi taky těžko nesla.

 
Avatar
post Zaslal: 23.08.2013 09:51
 

Tak tu sedím,koukám do pryč a najednou mi taky nějak podezřele vlhnou oči...

Jak píšeš o té vůni v prádelně...

No a víc už nenapíšu,nevidím na klávesnici.

 
post Zaslal: 23.08.2013 09:21
 

Když slyším Pavla Bobka zpívat ...je to můj rodný dům... bolí mne srdce. Naštěstí to není o mém rodném domě.

 
Avatar
post Zaslal: 23.08.2013 09:20
 

Taky jsi mi tim nadhernym vypravenim vehnala slzy do oci! Ja jsem bohuzel s mistem, kde jsem prozila detstvi, myslim, ze krasne detstvi, ztratila kontakt!! Ani nevim, jak se to stalo, neni to na konci sveta :(... Prispelo k tomu asi vic aspektu, mj. nejake divne energie mezi cleny sirsi rodiny, smrt babicky, ktera se mi s tim domem spojovala a na kterou si vzpomenu aspon zableskem snad kazdej den... Je to skoda, kdyz clovek ztraci nit.. Mozna v tom je odpoved na nejednu moji otazku, pokud jde o soucasnost.. a mozna bych tam mela po te nekonecn radce let proste zas jednou zajet, az to pujde... Ne mozna, urcite.. Diky, Miso... zes mi to pripomnela..

 
Avatar
post Zaslal: 23.08.2013 08:42
 

Můj rodný dům stojí na místě bývalé tvrze pod rozvalinami gotického hradu. Každé léto se tam podívám s dětmi na výlet. Není den, abych se tam nezatoulala byť jen malou vzpomínkou, zábleskem a je mi dobře. Zvlˇáštní je, že si na tyhle vzpomínky najdu čas, i když jinak nevím, kde mi hlava stojí. Je to jediný ráj, ze kterého nemůžeme být vyhnáni.

 
Avatar
post Zaslal: 23.08.2013 08:31
 

Naprosto věřím a souhlaím, takhle to mám s bejvalou naší chatou na Brdech, někdy se mi v noci zdává, že tam chodím, koukám jak to ti noví majitelé předělali, co přibylo ubylo, ale ta vůně, ta energie ta je furt stejná.Měla jsem cuky tam sjet a poptat se jestli jim tam občas nestraší, bo jsem přesvědčená, že si tam fakt vždycky astrálně "uletím"

Krásnej článek Míšo, díky!Ok

 
Avatar
post Zaslal: 23.08.2013 06:37
 

Milá Míšo, zrovna včera jsem se na chvíli v myšlenkách taky vrátila "domů"... na drátě v Lokti sedělo hejno vlaštoviček a vyzpěvovaly vykecávaly... a já zas slyšela zvuk parket ve svém pokojíku, když jsem byla malá, viděla jsem dveře na balkon a záclony až na zem, lehce vlály nad těmi parketami, myslela jsem vůni šamponu v lahvičce s obrázkem žirafky ... zvuky a vůni pole a luk hned za domem, naším domem, posledním v ulici, kam jsem s kamarádkou Gábinkou chodila na kytičky a na cvrčky a na berušky ... snad nejvíc ty moje vlaštovky na drátech ... a to, jak jsem se těšila do školy s aktovkou a v dřeváčkách... Pamatuji si, jak mi bylo doma pořád samotné smutno a jak to zvláštně vonělo doma u Gábinky, byla z 5ti dětí a bylo u nich pořád rušno... její maminka vařila obří ovocné knedlíky a z okna volala i mne, abych šla s nimi jíst a jejich kluci těm úžasným knedlíkům s cukrovo-tvarohovou čepicí říkali "dělobuchy")

 

  Včera ty vlaštovičky mne zas vrátily do krásných dnů, kdy se mi teprve otevíral svět )

 
Avatar
post Zaslal: 23.08.2013 00:37
 

Znám,jasně,znám..Někdy se mi o "mém" domě zdává,sen je vcelku vždy,dá se říct, stejný a hezký.Moc krásně napsaný článek.Love it

 
post Zaslal: 23.08.2013 00:25

Odpověď na příspěvek #39044
Uživatel: peetrax

Nádherný vzpomínky, Míšo, mám slzy v očích....
 

Dík. Věříš, že já je měla taky když jsem to psala? 

 
Avatar
post Zaslal: 23.08.2013 00:23
 

Nádherný vzpomínky, Míšo, mám slzy v očích. Děkuji. Love it

 

Sobotní příloha

Poslední vydání

Poslední příspěvky k článkům

Komerční tipy

Nejnovější diskuse

Včera a předevčírem

Vaše TOP články

Nejčtenější články

Komentáře - Popelnice

Komentáře - Bazar

TOPlist