Účastník zájezdu ToraToraTora a spol. ITÁLIE I. DÍL

ak jste správně odhadli, naše skvělá Tora se dovolené v Itálii skutečně dočkala. Její obavy ze včerejšího článku se nenaplnily. Tady je první část cestopisné vlaštovky, která od ní do redakce přiletěla a vskutku stojí za to!

Musím říct, že když jsem vytahovala děti z pelechu ve tři hodiny ráno, měly stejný výraz jako morčata. Ty totiž bylo třeba před cestou do Itálie vyhodit u babičky na venkově, aby si užila outdoorový víkend. 

Když se kolem klece seběhly všechny tři kočky, muselo jim být jasné, že jedině pokud si budou vzájemně krýt záda a nenaštvou babičku, dostanou se živá zpět domů.

Většinou si před cestou rozdělíme role dle tradičního vzorce.

Tedy já mám na starosti nedočkavé otravné děti a balení. Muž dle tohoto vzorce rozumí technickým věcem. Postaral se tedy o mapu a o auto. Mělo pár much a zlobila klimatizace. Zainteresovaní muži se tedy chlapsky rozhodli, že nejefektivnější a nejlevnější před cestou do teplých krajin bude klimatizaci zkrátka odstřihnout a nastavit ji pouze na studený režim.

Stejně nebude topení třeba, že.

Když jsme to ráno vyjížděli směr Mikulov a Vídeň, vytrvalý déšť bičoval veškerou zeleň a vítr ohýbal stromy k zemi. Topení, které jindy obstarává i jakési funění na sklo, aby se nezamlžovalo, bylo odpojeno a poslušně funělo jen studený vzduch.

Už u Vídně jsem měla na nose rampouch a nohy tak propletené do sebe, že jsem měla potíže je před Alpami rozplést.

Ovšem rakouský horský masiv mne dostal do kolen.

Dle mapy jsme měli míjet Alpy jejich okrajem, a tudíž jsem očekávala pár kopců a šmitec. Kopečky se nekonaly. Alpy nastavily v celé své kráse skalnaté štíty pokryté huňatými lesy a očividně šťavnaté pastviny.

Jestli jste někdy zahlédli v televizi seriál doktor z hor, tak já si dodneška myslela, že nám to Rakušani vymalovali v bleděmodré, protože není možné, aby taková kýčovitá romantika existovala někde v reálu. Babička Doktora z hor milovala. Sjížděla všechny díly v češtině a přes satelit i v němčině, aby měla náskok.

Když horské štíty ukázaly i bělostnou sněhovou pokrývku, zahýkala jsem blahem.

Na odpočívadlech jsem skákala jak kamzík s foťákem a snažila se zachytit to, co jsme letos v Čechách jaksi minuli. Čím déle jsme jeli, tím méně bylo potřeba teleobjektivu. Sníh byl takřka na dosah. Blankytně modrá horská bystřina v kamenitém údolí už nemohla selanku gradovat, protože nebylo kam.

Čeho je moc, toho je příliš.

Ty blbé Alpy snad nemají konec.

Jejich italská část však poskytovala méně panoramat k okukování.

Děti se na zadním sedadle již po několikáté pokusily vzájemně zabít, osočit a zjizvit. Navrhla jsem jim vtipně, aby počítaly tunely, kterými projedeme.

U sedmnáctky je to přestalo bavit. . .Mě ostatně taky, protože jsem se cítila jako krtek.

Unavený krtek.

Manžel už toho měl pomalu také plné zuby.

I když jsme se za volantem střídali a v podstatě nenastaly žádné komplikace.

Z ničehonic jakoby mávnutím kouzelným proutkem, najednou strmé štíty zmizely a nás obklopila naprostá rovina s nekonečnými vinicemi.

Obloha zmodrala, vylezlo sluníčko a nám se konečně přestalo mlžit přední sklo. Po chvíli jsem odhodila svetr a po pár desítkách kilometrů jsme dokonce okénko na škvírku otevřeli.

Že by přeci jen teplo?

…

ToraToraTora

[sexy_author_bio]