To musíte vidět – Zvíkov: Sekne s vámi, nebo nesekne?

Čas od času si musím vyzkoušet, jestli už můžu do zdejšího korunního sálu, nebo ještě ne. Proto se sem vracím. Mockrát jsem už zkoušela překročit práh do malé místnosti, která se svého času na chvíli stala úschovnou Svatováclavské koruny. Ještě nikdy mě to sem nepustilo. Napadlo mě, že teď, když možná znám tajemství svého divného vztahu ke Zvíkovu, už to třeba půjde…

OBRÁZKY U KTERÝCH SE PO NAJETÍ MYŠÍ OBJEVÍ PACIČKA, JSOU ZVĚTŠOVACÍ

Začnu zvláštním příběhem, jehož vysvětlení nechám na vás.

Upozorňuji ale, že racionálně bude jeho pochopení velice složité.

Je to už dost let.

Můj bývalý přítel a otec Johanky míval sen, který se mu pravidelně vracel. Bylo to nepříjemné. Pokaždé se budil vyděšený, nerozuměl ničemu a jenom vyprávěl, že to bylo zase to samé.

„Víš, pokaždé mě honí nějaký chlapi. Vím, že to dělají proto, že jsem někoho zabil. Pokaždé mě obklopí u nějakého lesa na louce a zabijou. Ale já mám u toho dojem, že to není spravedlivý. Je to strašný“, vyprávěl.

Věřila jsem, že to je strašný, protože pokaždé, když se mu to zdálo, opravdu strašně vypadal.

Nedokázala jsem mu od toho pomoct a on, ač se snažil, se nic dál nedostal. Víc si nikdy nevybavil.

Pak jsme jednou v létě jeli na výlet na Zvíkov.

Prožila jsem si tam onen stav v korunním sále, kdy se mi udělalo dobře a tak jsme pokračovali v prohlídce.

Radek se mi během ní na chvíli ztratil z dohledu a já ho později našla tady.

U téhle mříže, která zabraňuje vstupu do staré chodby, pod hradem, která sloužila jako únikový východ a je hodně dlouhá, jsem ho našla sedět úplně bílého.

Vypadal fakt, jako když na něj sáhla smrt.

„Já už vím, proč se mi zdá ten sen. Je to neskutečný, nepochopitelný, ale já tady někoho schoval. Vím to jistě. Ale já mu neublížil. Udělal jsem to proto, že by se myslelo, že jsem ho zabil já. Neudělal jsem to, ale. Opravdu ne, měl jsem ho rád.“

Říkal mi to, tak, naléhavě, jakoby si vůbec neuvědomoval, že mi vypráví něco, co v tomhle životě prostě nezažil.

Od té doby ten sen neměl.

Už nikdy.

Rozešli jsme se.

Johance je patnáct let.

Je to tři měsíce, co jsem paní Daně, která ke mně chodila na Tarot při nějaké příležitosti říkala, o svém strachu z uzavřených prostorů a že dík tomu je mi blbě i v metru a tak.

Říkala, že se na mě zeptá své ezoteričky.

Beru tyhle věci s rezervou, dokud mě něco nepřesvědčí. I Tarot mě musel přesvědčit.

Když přišla na další hodinu, povídá, „Tak jsem se na tebe ptala. Moc to nechápu, ale ty snad budeš mít jasněji. Bylas někdy na Zvíkově? Znáš ten hrad?“ Usmála jsem se na ní a povídám, „jasně a moc dobře, proč?“

„Protože podle té paní ezoteričky, tě tam někdo zazdil. Bylas ještě živá, ale nevypadalo to tak“

Nelžu, spadla mi čelist.

Nikdy jsem o Radkových snech nemluvila před ní. Tím méně před ezoterickou, kterou vůbec neznám. Možná je to náhoda.

Nevím.

Je to tři měsíce, co si to řeším.

A proč to vyprávím?

Protože když jsem tam teď, byla s Tomem, zkusila jsem samozřejmě i korunní kapli.

A NIC! Nic mi nebylo.

Nechám názor na vás.

Já to zatím zpracovávám.

Každopádně je Zvíkov jedním nejzajímavějších hradů, i bez zazděných lidí.

Cesta k němu vede po rovince a od parkoviště je to kousek.

Parkovné stojí 50,- jednorázově.

Zvíkov je už sám o sobě hrad krásný a zajímavý.

Upoutá už rok, kdy byl dostavěn. Byl to rok jedna, dva, tři, čtyři. Takže 1234.

Zvíkov nechal postavit Přemysl Otakar I. Hrad nikdy nebyl dobyt.

V místech před hradem stávalo keltské oppidum, z něhož se zachovaly obranné valy.

Hlízová věž, neboli Markomanka je hranolovitá stavba, vysoká zhruba 20 metrů.

Zajímavé je už to, že je starší než hrad sám. Ten byl později postaven kolem ní. Původ věže je připisován Keltům.

Hradu byla připisována zvláštní schopnost odpudit každého, kdo by nepřicházel v dobrém.

Podle některých historiků byl právě díky tomuto faktu Zvíkov vybrán jako dočasné úložiště pro korunovační klenoty, které zde měly být v absolutním bezpečí.

Uprostřed korunní místnosti visí masivní řetěz, na kterém byla kdysi uchycena Svatováclavská koruna. Z dlaždice pod řetězem prý vystupuje proud energie, která je velmi silná. Měla by také občas vybíjet fotoaparáty.

Podivné fresky ve zvíkovské kapli, konkrétně v zákristii vás určitě zaujmou také.

Nebudou vám připomínat nic z toho, co už znáte. Tedy nic, co by se dalo napasovat do způsobu zdobení vnitřního prostoru, poplatného pro období, v němž mělo vznikat.

Trochu to vypadá, že zde malovalo dítě.

A to, mimo jiné tučňáky, což je zajímavé. Sob, nebo co to je, je mnohem menší než člověk, který jde vedle něho.

Možná jednou nějaký historik naprosto s přehledem prohlásí, že to není nic divného, že na zámku bydlelo retardované dítě a zeď mu byla věnována jako tabule v rámci výtvarné terapie, nebo to někdo vysvětlí zcela jinak.

V případě oněch tučňáků může jít o masku používanou při morové nákaze, anebo…a to napadlo Tomáše úplně jinde…a to vám připomenu zítra na Lokti.

Rozhodně stojí za to se za záhadnými obrázky, rytinami a úkazy na Zvíkov vydat.

Na vlastní kůži si můžete vyzkoušet dosah své fantazie a také se přesvědčit, jestli to s vámi pod řetězem sekne, nebo ne.

Ještě nedávno byste se mohli najíst v penzionu, který je jedním z nejhezčích, jaké jsem kdy viděla.

Bohužel.

Zatracený, rozvody!

Michaela

[sexy_author_bio]

Foto: Tomáš Žebrák