Návštěvy: 27
Líbí se mi divoké klenoty naší přírody typu Zemské brány. Rozeklané a dravé koryto Divoké Orlice v pohraničí bývalo častým cílem pašeráků a co hůř….i školních výletů. Ačkoliv tehdy v telecích létech mne zajímalo víc, kdy bude pauza na svačinu, než krásy divoké přírody. I přesto se tam dodnes ráda vracím. A nejen tam. Podobných míst najdeme u nás mnohem víc. Například Rešovské vodopády.
Zdálo se mi, že děti jsou po zimě jakési shnilé jak pařez a hrozí, že začnou stejně jako to zetlelé dřevo v noci světélkovat. Rozhodla jsem se jim protáhnout trochu šlachy ve skalnatém údolíčku říčky Huntavy nedaleko Uničova.
Všude na internetu se dočtete, že vycházka je vhodná i pro malé děti.
Pravdou je, že cestou dolů k vodopádům jsme potkali zájezd ruských seniorů, což potvrdilo mé informace, že víc než túra to bude lehký strečink. I přesto jsem skotačící děti upozornila, že pokud půjdeme hodně dlouhou dobu z kopce, je více než jasné, že stejně dlouhá bude i zpáteční cesta do kopce a ať šetří síly.
Nenápadná říčka vypadá zprvu jako naivně bublající potůček.
OBRÁZKY LZE KLIKNUTÁM ZVĚTŠIT
Lesní pěšina klesá pozvolna údolím lemujíc Huntavu jako stuha. Korunami stromů občas probleskne slunce a pohladí ramena, aby stín nechladil příliš dlouho. Cestou dál se potůček pomalu mění v bublající říčku, koryto zbrázdí balvany a z břehů se pojednou vztyčí skály jako němí strážci.
To už má Huntava navrch a ukazuje se v plné své kráse.
Voda zurčí po kaskádách a slalomem mezi balvany se řítí dál k impozantnímu cíli: nejvyššímu z vodopádů o výšce přes deset metrů.
To už nejdete stezkou, ale skutečně šplháte po kamenech a skalkách. Přecházíte dřevěné lávky a přeskakujete slepá ramena.
Již na začátku cesty udělal náš nejmenší synek chybu.
Připojil se k nám pes, jehož rasa odpovídala kříženci medvěda baribala a vlka s náturou přítulného kotěte. Pes, stejně jako jeho paničky, ovšem vyrazil skutečně turistickým pochodem. Tomášek se rozhodl držet s Mixem krok, takže první dva kilometry klusal za chundeláčem. U vodopádů už kňoural, zatímco pes zvesela svým tempem odcválal dál po žluté.
Chtěla jsem jít ještě kousek dál. Koryto řeky bylo skutečně úchvatnou podívanou a z letmého pohledu na turistickou mapku se dalo soudit, že se lze vyhnout návratu stejnou cestou a dorazit zpět k výchozímu bodu obloukem.
Dalo se tušit, že cesta bude do kopce, ale toto?
To nebyl kopec. To byla skoro kolmá stěna. Děti střídavě kňučely, plakaly a vyhrožovaly. I přesto jsem je povzbuzovala slibem, že se nebudou muset vracet stejnou cestou přes skály a bahno. Navíc ten kopec musí každou chvíli končit.
Nekončil.
Byl to očistec. Nakonec jsme se vyloupli z lesa na vrcholu kopce. Voda došla. Naštěstí byl poblíž hřbitov. Begonie musí hřbitovní babky nějak zalívat, ne? K naší smůle byla pro tento účel vyhrazena hrobníkova kolna s okapem a rezatým sudem coby rezervoárem dešťové vody.
Voda připomínala víc školní omáčku než životodárnou tekutina. Rozloučila jsem se s myšlenkou na doušek chladivé tekutiny.
Svolala jsem válečnou poradu.
„Tak koukejte,“ ryla jsem plánek klackem do prachu cesty,“vyšli jsme odtud, pak jsme lehce uhnuli, vylezli kopec. … zpátky je to do rokle dolů a pak skálami nahoru asi pět kiláků. To stejné je to hrubým odhadem i tady po silnici a dojdeme k autu.“
Odhlasováno.
Slunce se definitivně rozhodlo, že polojasno ho nebaví a že bude pekárna. Voda stále nebyla. Hrubý odhad vzdálenosti byl tak vzdálen skutečnosti, že jsem si to ani nechtěla představovat.
Silnice nás dalšími a dalšími ohyby sváděla od cíle cesty.
Další metry rozpálené silnice a v tom jsem na horizontu spatřila mou noční můru: silnice opět odbočila na jinou stranu, než jsem tušila parkoviště s naším autem.
„Dost, končím, jdeme zpátky.“zavelela jasem razantně.
Vyšťavené děti se nezmohly na souhlas ani na odpor. Kdyby náhodou spolkly slzu, slinu nebo kapku potu a ožily jim dehydratované mozkovny, přihodila jsem argument:
“Nevím, kolik je ještě před námi a nevím, kde je nějaká voda. Když se otočíme, vím přesně, kudy jít, kolik je před námi a dole se můžete alespoň osvěžit v řece,“ vydechla jsem rozhodně a rezignovaně naráz.
Mohli jsme zpívat třeba nějakou turistickou písničku nebo bojovnou hymnu.
Ale já se cestou zpátky dolů omlouvala. Chudák malej hubenej Tomášek se prohýbal i pod tíhou slunečních brýlí a dcera se nezmohla ani na svůj obvyklý hormonální výlev. Za jiných okolností by mne to těšilo, ale koutkem duše jsem cítila, že když huberťák nemá sílu na odpor, je to zlé.
Teprve v řece děti ožily. Naše nohy zasyčely do studené vody.
S vedrem odplavila říčka i mou morálku a chvíli jsem zvažovala, jaké by to bylo již nikdy nevstát, vrůst do kořenů kapradí a jen tak ležet do konce světa.
Věděla jsem, že jsou před námi nějaké tři kilometry do kopce.
Cíl se vlnil někde v mlhách nahoře nad skalnatým korytem Huntavy.
„Nikoho nenutím, je to chráněná krajinná oblast, voda je studená jak led a tenhle fakt značně eliminuje možnost množení choroboplodných bakterií. Navíc půjdeme do kopce a voda žádná krom té v řece. Nikomu to nedoporučuji, nic nezakazuji, ale já se napiju.“
Čekala jsem zdrženlivost, ale lemtali jak koně.
Úplně zbytečně. Při cestě dolů jsme přehlédli jeden velmi milý fakt: říční samoobslužný bar. Pod vodopádem ležela v chladu řeky bedna plná plechovek a lahviček s pitím. Stačilo do nedaleko přikované pokladničky vhodit patřičný obnos. Úžasný nápad.
Cesta zpátky proti proudu tak probíhala rychleji a lépe, než jsme očekávali.
I přesto jsem byla ráda, že jsme konečně dolezli do cíle. Myslím, že mám nachozeno dost. V autě na mne padala únava a počínal se ozývat kotník vyviklaný z šutráků kolem vodopádů. V Šumperku jsme tak pobrali maso na gril a přepadli mamku: „azyl!! Jo a rozpal gril, vezu masu.“
Bydlí totiž v půli cesty. Tedy s malou a milou zajížďkou.
Tak zaprvé: voda z řeky je dle všeho nezávadná, jelikož jsme její požití přestáli naprosto bez úhony. I přesto je lepší, vybavíte-li se dostatečnou zásobou vody nebo zvolíte-li k výletu nějaký chladnější den.
A za druhé: Rešovské vodopády jsou skutečně nádherné. A svědčí o tom i ódy, které děti pěly již druhý den ráno. Čekala jsem, že až kyselina mléčná zaútočí na jejich ochablé svalstvo, nezmohou se na víc než na několik šťavnatých poznámek a přízvisek na mou adresu.
Nikoliv.
Za čerstva u snídaně básnily o divoké řece a Niagáře schované v kopcích u Rešova.
Jestli jsem vás moc neodradila, třeba si tenhle kout naší země zamilujete stejně jako já.
ToraToraTora
[sexy_author_bio]
Fotografie: Autorka článku
Článek pro vás napsala:
-
Má ráda humor, život a kombinaci obojího. Miluje východ slunce a palačinky. Nesnáší formuláře, duševní malost a jogurt k snídani.
Ráda by se osobně setkala s Kopčemem a Veverčákem.„Neměli ponětí, jak se zeměkoule koulí, ale měli super fígly na mamuty.Jeden nikdy neví“.
Tyhle taky napsala:
- Dům a Byt18.06.2019O šípkových růžích
- Tělo13.06.2019Nic vás tak neochladí jako to, co vás zahřeje
- Společnost08.06.2019Všechny vůně léta
- Rodina a Drobotina24.05.2019Záhady kolem nás