Jedu si ani nevím jak

Léto láká k cestování. Mnoho z nás vyráží za dovolenkovými zážitky autem. No, nejsem výjimkou. Asi není člověk, který by nezaregistroval informace o videu z šílené jízdy dvou slečen, které skončilo težkým zraněním jedné a smrtí druhé v přímém přenosu na sociální síti. To rozvířilo debatu odborníků právě o příčinách eskalace rizikového chování za volantem. Nechejme stranou tuto smutnou událost, která by neměla sloužit k ničemu jinému než k poučení. 

Pravdou je, že o naší šťastné cestě rozhoduje hlavně to, jací jsme za volantem. Tedy pokud nás během naší pohodové jízdy nesmete někdo, kdo se právě předváděl na Facebooku nebo zapíjel narozeniny lahvinkou tvrdého na dvoudenní jízdě.

Důležitým faktorem je hudba.

Taková ta tvrďácká, co duní, až se stěrače klepou v rytmu. I když nevím přesně, co tím psychologové myslí. Nedávno jsem na přechodu míjela pána v nablýskaném kabriu. Na celou ulici dunělo jeho rádio, pán se tvářil jako masový vrah na tahu a z rádia mu řvala….Mariah Carrie.

Já poslouchám Káju Gotta.

Ale nejsem despota, takže jsem při jedné delší cestě svolila ke kompromisu.

Dceři jsem navrhla, ať tam pustí něco svého. Přeci jen by člověk měl poznat i svět našich dětí a především by  jim měl rodič ukázat, jak vypadá kompromis. Protože rozumní lidé by měli vždy hledat cestu k dohodě. Dvacet kiláků za Hradcem jsem měla  z jejího „tuc tuc o jé, áj lávjů“ tik v pravém oku a hrozilo, že nedojedeme.

Chtěla jsem projevit snahu a začala jsem si notovat spolu s těmi náctiletými zpěváky. Jejich artikulace i slova mi připadaly natolik vetché, že jsem se omezila na rytmické mňoukání.

Zbytek cesty jsme poslouchali jen hukot pneumatik na vozovce. Selhala jsem, ale Justin Beaber víc. Já za to nemůžu, to bylo tím jeho kníkotem, který mi rozhodil pěšinku.

Hudba myslím již napětí za jízdy neeskaluje.

Stejně tak únava při dlouhých cestách. Já jsem se narodila jako žaludek s nohama. Když se někde dá něco sežrat, jsem tam. Pravidelně tak odpočíváme u pole hrachu nebo kukuřice, na polních cestách u alejí jablek, hrušní a švestek. Nepohrdnu ani letními jablíčky kyselými jak ksicht dopraváka nebo žlutými špendlíky. Ne, nežeru ty ocelové. U nás se tak říká planým švestičkám, či blůmám, zkrátka karlátkům. Ty  mají s bídou pecku obalenou dužninou a při zakousnutí se do jejich neduživého tělíčka vám vyženou z žláz hektolitr slin svou trpkostí. Za dlouhých jízd nejsem unavená, jen přežraná. Zvlášť v létě.

Manžel mne štve svým stylem jízdy, a tak si zpravidla vybojuji, že budu řídit sama.

Jeho jsem degradovala na navigátora. Má jednoduchý úkol: sledovat cedule. Bledě modré směrové jsou  „bledule“ a hnědé ukazatele k památkám jsou „hnědule“.

Co je na tom proboha složitého?

On :„Teď jsme projeli kolem nějaké cedule.“

Já: „A co na ní bylo napsané?“

On: „Nevím, kdo to má přečíst, když jedeš rychle.“

Já :„Jedu padesát, jsme v obci, co je na tom rychlého?“

On: „No tak počkáme na další.“

Já: „Ale tady jsme někde měli odbočit a možná jsme to přejeli.“

On: „Aha, ale tam byla nějaká cedule.“

Já: „Já vím, ale co na ní bylo?“

To se pak odborníci diví, kolik je za volantem agresivních žen. To se ale diví jen odborníci, odbornice nikoliv. Vdané odbornice nikdy.

Za pár týdnů vyrážím do Jeseníku. Vždycky mám motýly v břiše. Stát se může cokoliv a zodpovědnost je to veliká. Zvlášť, když nejedu sama. Ráda vyrážím na výlety a ráda se vracím. To snad ještě radši.

Tak si popřejme: „Nohu z plynu, nervy na uzdu a pohodu za volant.“

ToraToraTora

[sexy_author_bio]