Ich entschuldige mich bitte, Erik 🙂

Na tuhle historku a vůbec na tu dobu jsem si vzpomněla včera a řekla jsem si, že vám o tom musím povědět. A to i za tu cenu, že si nejsem v tuhle chvíli vůbec jistá, jestli, jsem vám ji už nevyprávěla. Přišla totiž moje nejmladší ratolest se zajímavým dotazem. „Mami, když jsi byla jako já, bylas u moře?“ „Jo, na Rujáně“, povídám s trpkým úsměvem. A bylo to tady…

Vzpomínky na každoroční dovolenou, ze které jsem se vracela pokaždé víc, než cokoli jiného ošlehána větrem a se šutry vytlačenými do lopatek.

„Kde je Rujána?“

„Johanko, to byla velká turistická destinace, přímořské letovisko v NDR. Prakticky jsme jinam ani nemohli“

Chvíli jsem pak věnovala nutné antikomunistické výchově, která současné generaci rozhodně nezaškodí, aby náhodou nedělala blbosti, až bude mít jednou volební právo.

„A jaký to bylo na Rujáně?“

Ráda povyprávím Johance i vám!

V době, když naše rodinka trávila dovolené v bratrské NDR, jsem mohla být o něco málo starší, než Johanka.

Sice tam byla zima jako v tulením uchu, ale bylo tam moře.

Pravda, plné zelených seschlých i čerstvých, slizkých „věcí“, ale moře.

Ono jsme si také nemohli nijak výrazně vybírat.

Kdo nechtěl strávit dovolenou na Šeberáku, i když je tam pěkně, měl ještě možnost odstartovat do Polska nebo do Bulharska, případně k Balatonu.

Moji rodiče zarytě vybírali skvělou NDR, neb zde měli přátele a maminka umí výtečně německy.

Oni známí, kterým rodiče důvěrně přezdívali „Šňapsovi“, neb zvládli téměř celý den i noc fungovat s dvěma promile pod žílou, s námi jezdili na Rujánu dobrých pět let.

Normálně se jmenovali jinak.

Bylo to něco jako „Himlhergotkrucinálfagotovi“, nebo tak podobně.

Vzpomínám si, kterak jsme fasovali takové hadrové zástěny proti neustálému větru, který „imrvére“ bičoval naše socialismem už tak kvalitně ošlehané tváře a ducha.

Bydleli jsme v kempu, který by dnes i jednooký hygienik stoprocentně zavřel a majitele by promptně nechal postavit ke zdi a popravit za provozování kopie vyhlazovacího tábora.

Nikdy jsem ale nebyla nemocná a nepamatuji se, že bych z tohoto prostředí kdy utrpěla nějaké trauma.

Ba právě naopak.

Na Rujáně totiž byla nudipláž

Pravidelně jsme měli zástěnu zapíchanou kousek od ní.

Byla to výhoda.

Zvláště, je-li člověk pubescentní a nezajímá-li ho v tu dobu nic tak intenzivně jako volejbal, který na zmíněném plácku pro adamity provozují místní muži, včetně stokilového pana „Šňapse“.

S kamarádkou stejného věku a se stejnými zájmy, jsme trávily pobyt na tomto místě pravidelně.

Rodiče si o kus dál mysleli, že hrajeme pexeso.

Břichy zahrabány do písku, majíce pod zástěnou vykutanou díru pro oko, bavily jsme se ve svém telecím věku lépe než dospělí pomocí schnapsu.

Řvaly jsme smíchy.

Jediný člověk, který mi permanentně kazil radost a pobyt, byl dospívající syn „Šňapsových“, Erik, který si namýšlel, že procházka večerním kempem bude to, co na mě určitě udělá dojem.

Neudělalo by, i kdyby onen hoch nevypadal jako dietní párek, neměl kůži na těle posetou mateřskými znaménky velikosti mexických dolarů, neměl oči jeden milimetr od sebe, srostlé obočí, uši jako bedly a i kdybych v té době neměla myšlení o dva roky opožděné.

„Ale tak se s ním jdi proběhnout, když už je tu potřetí,“ pravila maminka.

Klátil se mezi dveřmi a jeho rachitické tělo s ptačím hrudníkem bylo navlečeno do pruhovaných kalhot do zvonu a trika alá Zilvar.

„Podívej, jak se na tebe usmívá“

„Hmm, kdyby se neusmíval, byla bych míň vyděšená. Mu nerozumim, co tam budu dělat? Když mě nesežere von, tak komáři“

„No tak nebuď zlá…“

„..dyk du“

Během několika minut jsem měla tělo souvisle pokryté štípanci od komárů, obaculatěla jsem a vypadala ženštěji.

Ne, prsa mi nenarostla.

Evidentně ho netrápilo, že jsem vypadala jako jeho mladší bratr.

Byla mi zima.

Brebentil cosi německy a já na všechno tupě přikyvovala.

Najednou se rozzářil. Stáli jsme na okraji lesa.

U nudipláže.

Něco zavýskl, něco jako „komcumír“, vyskočil ze svého fešného oděvu a jsa zcela prost veškerého oblečení, počal bujaře pobíhat po nočním písku.

Strašně jsem se lekla.

Nejen toho, co jsem viděla.

To nebylo jako ležet pod zástěnou v bezpečí. Tohle se mě týkalo a hodně.

Došlo mi, že jsem kýváním hlavou odsouhlasila něco, s čím nemohu souhlasit.

Zachvátila mě panika.

Co jako po mně chce???

Rozeběhl se směrem ke mně.

Celý se bimbal.

Ozval se můj pud sebezáchovy.

Bez míření, jen směrem k jeho rozkývanému nahatému sprintu jsem na zdař Bůh mrštila kámen a dala se na útěk.

Naneštěstí se kýval přesně v místě na zdař Bůh.

Mezinárodně zařval.

Nevím, kam jsem ho strefila, ale byla to poslední dovolená se Šňapsovými a i poslední v NDR.

Tímto se dnes, po mnoha letech omlouvám a pevně věřím, že je šťastný, a že má mnoho potomků, které vlastní pílí zplodil.

Ich entschuldige mich bitte, Erik 

Michaela

[sexy_author_bio]