Hotely, Hotely bez kliky jsem v … jeteli

S jarem se začíná mysl nedočkavého člověka dívat do léta. Přání a touhy se mísí se vzpomínkami. Ne vždy jsou to vzpomínky celkově pozitivní, ale protože se lidská paměť chová selektivně, zpravidla více vzpomínáme na to pěkné.  A to je dobře. Málokdo se v životě podívá všude, kde by chtěl, ale málokdo nikam. Když se řekne cizina, vybaví se nám i nocleh…

Pamatuji si na hodně hotelů, ubytovacích zařízení, kempů i romantické spaní pod širákem.

Jsou ale noclehy, které člověk nezapomene.

Vidět Paříž a zemřít

Když jsem měla ve své paměti selektovat Paříž, musela jsem eliminovat průvodce zájezdu a přehodit zážitek z hotelu z kategorie horor do kategorie černý humor.

Což šlo.

Strašně jsem se do Paříže těšila.

Bylo po revoluci. Žádné papírování, žádná povolení, žádné přísliby – vo*ery, lustrace a podobně.

Náš průvodce, starý leč nadmíru čiperný penzista se jmenoval Motejl.

Za mlada zřejmě pracoval jako honák krav.

Sešli jsme se u autobusu.

Záhy jsme zjistili, že náš dopravní prostředek, za jehož slibovaný komfort jsme zaplatili nemalou částku, nemá avizovanou klimatizaci.

S ohledem na rok výroby, který patrně přibližně souhlasil s obdobím, kdy bylo Mrtvé moře ještě ve stavu nemocných, jsme se po ní ani moc nepídili.

Ba ani slibované WC jsme v autobuse nemohli identifikovat.

Motejl spěchal od prvního kontaktu do posledního.

Poté co jsem zmínila ony toalety a on pravil, že to bude asi omyl, že v nabídce nebyly, jsem požádala o zastavení.

Neochotně požádal řidiče.

Do Paříže je poměrně daleko, přesto od té chvíle odmítl zastavit asi třikrát se slovy „už jsme stavěli, spěcháme“. Mnoho z nás si připomnělo Ticha de Brahe.

Cestou nás ale ujistil, že budeme ubytovaní ve špičkovém hotelu. Velice moderním.

Zípadní cizina, moderní hotel – ó díky!

Hotel Formule1 na okraji francouzské metropole předčil očekávání.

Alespoň v modernosti.

Viděla jsem již do té doby několikrát zařízení, fungující na principu fotobuňky, ale v takové koncentraci nikdy.

Než jsem se dostala do pokoje, propadala jsem zoufalství.

Marně hledajíc kliku, snažila jsem se věrna úsloví „co nejde silou, půjde ještě větší silou“ ramenem vyvrátit dveře.

V ruce jsem místo klíče žmoulala jakousi kartu, o které jsem se domnívala, že jde o registrační známku do recepce.

Ne, nenapadlo mě, že je to klíč. (bylo mi dvacet – dítě Husákovo)

Věděl to kolem procházející španělský chlapec a ochotně mi otevřel dveře.

Chtěla jsem je nechat pro jistotu otevřené, ale měly tak silné automatické zavírání, že jsem se ani nepokoušela vstrčit mezi ně nohu. O otevřených zlomeninách už jsem slyšela.

Večeře v podobě švédského stolu se podávala za prosklenými dveřmi na fotobuňku.

Dveře od toalety na chodbě hotelu se otevíraly na fotobuňku po rozsvícení zeleného světla.

Ve chvíli, kdy za člověkem zaklaply automatické dveře, rozsvítilo se světlo červené.

Připadala jsem si jako v blázinci. Nikde ani jedna klika.

Unavena věčným čekáním na zelenou jsem spolu se svou matkou zhodnotila, že se osprchujeme a půjdeme spát.

Sprcha se nacházela vedle záchodu.

Měly jsme štěstí. Měly jsme zelenou.

I vešla jsem.

Sprcha se spustila ve chvíli, když jsem pod ní stoupla. Stálo mě to ale miliardu mozkových buněk, když jsem před tím půl hodiny lezla po zemi, po zdech v umyvadle a v koši, všude hledajíc kohoutky.

Ano, sprcha byla na fotobuňku.

Trochu mě mrzelo, že se nedala regulovat teplota vody.

Zkusila jsem máchat rukama z jedné strany na druhou, jestli to také není monitorováno jako regulátor. Nebylo. Kdyby mě někdo viděl, patrně by myslel, že jsem profesionální spartakiádní předcvičovatelka, nebo cvok.

Po koupeli jsem se v ručníku vybatolila ven a své matce pouze podala dveře.

Chyba!

Milá maminka zmizela za nimi a rozsvítilo se červené světlo.

Ozval se nelidský řev.

Myslím, že to bylo něco, jako : „Co to pr*ele co to je?!!!“

Bušila do dveří jako rozzuřený býk.

Vylezla za několik vteřin.

Smrděla chlórem, jako čerstvě vytřená podlaha na infekčním oddělení.

Celá koupelna se totiž v momentě, co vylezl jeden člověk, hermeticky uzavřela a z několika trysek, umně umístěných u stropu, se spustily proudy vody a dezinfekce na všechny strany.

Z Paříže si vybavuji Louvre, Eifelovku, Versailes a hlavně Motejla!

Po ulicích jsme nechodili, ale byli jsme doslova štváni.

Už vím, jak je zajíci na honu.

Na každý plánovaný objekt prohlídky jsme měli minimum času, a pokud se někdo jen zastavil, například ve snaze zakoupit suvenýr, byl pranýřován za zdržování celku.

Na Eifelovku jsme měli 15 minut.

Louvre jsme viděli jen zkraje, na celou prohlídku, neřku-li vláček, nebyl čas.

Prohlídka Versailes mi připomínala spíše chrtí závody, než návštěvu rozsáhlého zámeckého komplexu.

„Nezastavujeme se, na nákupy bude dost času!!!“ hulákal honák Motejl a strkal do maminčiny kolegyně.

„Na něj kašlu, na dědka,“ pronesla jsem neslušně a odešla si koupit kabelku od pouličního prodavače.

Koupila jsem si i náušnice.

Místo mě za to seřval moji matku.

Ta logicky záhy seřvala mě. Já už neměla koho seřvat, protože všichni byli starší.

Slovy pana Motejla jsme byli v časovém skluzu. Prohlídka zahrady ve mně zanechala dojem stejný, jako bych si prohlížela pastviny v Beskydech.

Byly tam ovce. Ale jinak to, co jsem stihla ve Versailes vidět, bylo krásné. Působivé a velkolepé.

Motejl nás nahnal zpátky do autobusu.

Všichni byli rozčarovaní a někteří polohlasem nadávali.

„Táááááák, a teď si konečně můžete klidně nakoupit!!“ zahlásil Motejl za jízdy. „Za chvilinku jsme u obchodního domu.“

„Tááák a jsme tady!! Tohle je obchodní dům, je tu levno. Tady vlastně ani Francouzi nenakupují, tady nakupují jenom Arabové a Češi. Máte hodinu!!!!“ hulákal ten blbec.

Nikdo, ale doopravdy nikdo ze všech asi třiceti lidí do té jeho arabské hrabárny nevlezl. Seděli jsme hodinu na trávě v parku a těšili se domů.

V Paříži jsem pak byla s kamarádkou, v klidu a v pohodě.

Spaly jsme v penzionku, který se jmenoval Eve. Bylo tam krásně útulno, personál byl přívětivý a večer jsme strávily ve společnosti strašně milých Irů.

Hráli na kytaru.

Užily jsme si kavárničky i zapadlé uličky, poseděly u řeky, viděly jsme toho tolik! Snad až od té doby mohu říci, že Paříž má atmosféru.

Fakt je, že takzvaná “moderní čtvrť” mi přišla příšerná, ale to je o člověku a jeho vnitřním nastavení na to, co pokládá za pěkné. A já jsem na tu historii a architekturu co voní dějinami té Francie, která má svůj vlastní neobyčejný život hluboko zpátky.

S poznávacím zájezdem pod laskavým vedením dědka Motejla se druhý výlet nedal srovnat.

Lidi, jak já bych chtěla vidět Egypt, Indii, Mexiko…

Michaela

[sexy_author_bio]